příběh Vánoce (6)

29. prosince 2013 v 20:34 | *Lolly |  Story...
Další den ráno jsem vstala dříve než Nancy, a tak jsem si šla dolů do kuchyně udělat snídani sama. Uvařit čaj s medem a udělat tousty přece ještě zvládnu. Jídlo se do mě vešlo všechno, i s malou sušenkou navíc. Po uklizení stolu jsem si ještě sedla na pohovku. V hlavě se mi promítal včerejší rozhovor. "Můžete se přihlásit...", "Rodiče to nikdy nedovolí!". Ta soutěž by se mi v celku líbila, ale když nepůjde moje kamarádka, já taky ne. Obě dohromady můžeme porazit kohokoliv, samotné jsme zranitelné. Přemýšlím dál a v tom přichází do obýváku Luk. Skáče přes záda gauče a sedá si vedle mne. Na to, že se objevil úplně nečekaně, jsem se lekla jen nepatrně. I tak poznal, že se něco děje.
"Jsi v pořádku?" zeptal se tak příjemě, až mě to zaskočilo.
"Jo...Ne...Já nevím Luku." neznala jsem svoji odpověď.
"Štve tě včerejšek?" ptá se a já musím přikývnout. "Podívej, omlouvám se. Pozdě mi došlo, jak moc velká ráno to pro vás musela být."
Má pravdu. Byla to jak rána z děla, která přímo zasáhla svůj cíl. Na jeho tváři jsem vyděla smutek, ale taky trápení. "Ty za to nemůžeš. Tak se tím netrap, jo?"
Na tváři se mu objevil úsměv a já se musela taky usmát. Dlaň mi přiložil na krk a náhle mnou neprotékal jiný pocit než radost. Včererjší rozhovor? Už jsem zapoměla, že jsem na něj vůbec myslela.
"Vůbec si se nezměnila, Clau." řekl tiše. "To ty taky ne", pomyslela jsem si.
Znala jsem ho jako citlivého, silného a cílevědomého kluka. Dokázal mě vždycky vyslechnout, když jsem se trápila. Vlastně neexistovalo něco, co by jsem mu neřekla nebo o mně nevěděl. Já o něm taky věděla vše. Co má nejradši za vůni, kam si nejčastěji jezdí vyčistit hlavu, jeho oblíbené místo...To místo bylo "naše" místo. Bylo to na břehu jedné řeky, která teče kousek za městem. Jednoho podvečera v 6.třídě jsem tam sledovala západ slunce. Ten den mi zrovna umřel dědeček a já byla na dně. Slzy vytvářely louže jako po velkém lijáku a nedaly se zastavit. Než slunce zapadlo, přišel tam on. Věděla jsem o něm už dřív, ale nikdy jsem ho neviděla. Vždy, když jsem byla u Nan, on byl pryč.
"Prý ti zemřel dědeček." řekl tiše.
"Prý jsem silná holka."
Při těch slovech se mi chtělo brečet ještě víc. Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl vstát. Stoupla jsem si těsně před něj a on mě chápavě a pevně objal pažemi. Nic neříkal, jenom mě pevně držel a já se cítila v bezpečí a o mnoho líp.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama