příběh Vánoce (7)

1. ledna 2014 v 22:41 | *Lolly |  Story...
Oči se pomalounku otevíraly a já se divila, kde jsem. Musela jsem po rozhovoru s Lukem usnout, protože jsem ležena na pohovce přikrytá dekou a přede mnou na stolku ležel vzkaz. Posadila jsem se, nohy dala do tureckého a sedu a přečetla jsem si vzkaz. "Vzal jsem Nancy ven, potřebovala si provětrat hlavu. Kdyby si nás hledala, jsme v parku. Luke". Má pravdu, Nan to musí trápit víc, než mě. Zase na druhou stranu, její brácha umí nejen utěšovat, ale také rozesmát. Zlepšit náladu. S ním musí mít každá holka pocit, že je v bezpečí. Že jí nic nehrozí.
"Bože, já jsem ale pitomá!" říkám nahlas a přitom se praštím dlaní do čela. Snad poprvé přemýšlím o tom, kolik holek mohl Luk mít. Dopijím už studený čaj. Musel mi ho udělat Luk, než odešli se sestrou. Beru mobil, kabát s čepicí a rukavicemi a výrážím za nimi do parku.
Támhle jsou, pomyslím si a jdu po prašné cestě směrem k nim.
"Spala si docela dlouho, už jsme to tu celé prošli," říká Nancy a koutky úst se jí neustále zvedají.
"Jo, asi jo", konstatuji. "Jsem ráda, že se zase směješ."
"No, hlavně díky vám!"
Všichni se smějeme a nakonec se musíme pořádně obejmout.
"Támhle jdou kluci, ale hned jsem u vás!" říká Luk ale svoji větu jen taktak dokončuje.
My s Nan si jdeme na tu "chvíli" sednou na lavičku.
"Tak co?" ptá se mě.
"Co, co?" nechápu.
"No jaký co, co? Co brácha přece?"
"Co by jsi chtěla vědět?"
"Vlastně nevím," začíná s úsměvem přikyvovat. "Vůbec o něm nemluvíš, zatímco on o tobě v jednom kuse."
Sice nemluvím, ale myslím na něj. Na to, jestli mě má pořád rád, kolik měl holek... mihotá se my v mysli. Nan mě přistihuje, jak se mi zvedá jeden koutek úst nahoru. Začíná se smát a musí se smát pořád.
"Notak, měli byste si alespoň promluvit nebo tak něco," nenechává se odbýt. "Hele...Ty se mě snažíš dělat šťastnou každý den, ale přitom sama nejsi úplně šťastná.
"Jsem šťastná! Alespoň když jsi ty."
"Jo a to je tvůj problém."
"Jaký problém?"
"Pořád myslíš na ostatní, na sebe skoro vůbec...Chci, aby si teď byla naprosto upřímná."
Chvíli váhám, ale pak přikyvuji. Kamarádka tedy pokračuje. "Máš bráchu ráda?"
Ráda je slabý slovo, pomyslím si. Nezbývá mi ale nic jiného než přikývnout.
"Pak si to teda vysvětluju jedině tak, že spolu nejste, protože si to navzájem nedokážete říct." nenechává mě říct ani slovo a pokračuje. "Víš co? Jdu domů a vy si s Lukem promluvte." dává mi pusu na tvář a odbýhá pryč. Než stáčím něco říct, přichází ke mě Luk s úsměvem a otázkou, "Co to bylo?"
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama